cz | en

Videocracy


Micaela Giovannotti


VIDEOKRACIE


Jak může videoart ovlivnit, či jak ovlivňuje naše vnímání v roli diváků?
Jakým způsobem může dokumentovat a reflektovat, či dokumentuje a reflektuje události v blízké či vzdálené minulosti?
Jak může pohnout, či již pohybuje naším vědomím prostřednictvím své vlastní moci?
Jak může vytvářet, či již vytváří jiný svět, který není o nic méně reálný ani fiktivní než ten, v němž žijeme?


Sigalit Landau - Dead SeeV nedávném rozhovoru s jedním z umělců pozvaných k účasti na této výstavě jsme se zamýšleli nad podstatou a prezentací videoartu.Pro výstavu byl jsme nakonec vybrali název VIDEOKRACIE (VIDEOCRACY), protože shrnuje a ztělesňuje veškeré naše otázky i závěry. Dokonale reprezentuje demokratický přístup videa stejně jako jeho vnitřní sílu zaujmout i indoktrinovat diváka a manipulovat s jeho vnímáním.

Jak napsal známý britský videoumělec David Hall v 70. letech minulého století: „...po celou dobu sedmdesátých let nepřitahovalo umění pracující s videem (či televizí) takovou pozornost, jakou si pravděpodobně zasluhovalo, což se v Británii dalo očekávat. Ale na rozdíl od náznaků v některých pramenech zpracovávajících tuto dobu neměla většina z toho mála umělců, kteří se tímto médiem zabývali, zjevnou touhu proniknout na scénu komerčních galerií. Důležitější je, že hledali širší publikum – místo v širším kulturním kontextu...“ 1

Videoprojekty mohou být bezprostředně ohodnoceny a vstřebány širokým publikem, které nemusí mít specifické odborné znalosti či vytříbený smysl pro kulturu. Proto bylo zajímavou výzvou sestavit výstavu tohoto typu pro různorodé a všestranné návštěvníky festivalu, jehož titul zní „Formy angažovanosti“.



Wooloo Productions - Defending denmarkAniž by si toho byli vědomi, stávají se diváci stále více „vyškolenými“, což je dopadem všeobecného rozšíření technologií, které prostupují i ty nejpozemštější každodenní zkušenosti prostřednictvím počítačů, televize, billboardů, mobilních telefonů atd. Tato vizuální rozmluva vyvolává vjemy: vjemy, jež vznikají nejen kvůli zahlcování vizuálním obsahem, ale i tím, co z něj bylo vynecháno. Diváci jsou důmyslně – a často podprahově – sváděni; vše vstřebávají a do všeho jsou zapojováni.

Diváci se však mohou v důsledku nepřetržitého vystavení masovým médiím a videoprodukci stát závislými, a tudíž i stále více navyklými na vizuální obsahy, čímž jaksi ztrácejí schopnost rozlišovat a usuzovat; v krajním případě jsou pak znecitlivělí a nezpůsobilí vnímat. Krok od divácké demokracie k videodiktatuře je velmi malý.

Micaela Giovannotti










SEZNAM UMĚLCŮ:   
FOTOGALERIE

 

Tamy Ben-Tor 

* 1975, Izrael, žije v NYC

Moje postavy jsou ztělesněním neexistujících entit. Někdy odrážejí démony v mé mysli, někdy je pozoruji, jak se předem mnou vyjevují. Mám potřebu unikat do jiného vesmíru, ve kterém nejsem sama sebou a kde k dodávání informací neslouží jazyk. Národnosti a rasy jsou ztělesněny v jazyce a řeč odhaluje identity lidí. Postavy, které vykresluji, nejsou skutečné. Jsou ovšem specifické. Nemluvím o politice; používám je k vyvolávání pocitu, podobně jako mluvím různými jazyky, abych došla k nesmyslnému výsledku.


Tamy Ben-Tor, 2008


Regina Jose Galindo

* 1974, Guatemala

ZPOVĚĎ
Dobrovolník na mě provádí waterboarding, mučicí metodu, která spočívá v opakovaném noření mé hlavy do sudu s vodou.
Regina Jose Galindo


Ragnar Kjartansson

* 1976, Island

Ragnar Kjartansson vyrůstal u divadla, což ho zásadním způsobem ovlivnilo. Ještě jako chlapec mohl nahlédnout do jeho zákulisí a dokonce vkročit na pódium. Neovlivnilo ho přitom experimentální, avantgardní divadlo, ale inscenace malých i velkých islandských scénách, kde divadlo stále ještě používá nostalgii jako komunikační prostředek a vypráví méně známé příběhy lidského života. […] Ragnar Kjartansson říká, že z uměleckého hlediska je silně ovlivněn performancemi a videi ze 70. let minulého století, které zkoumaly hranice fyzického světa. Z tohoto důvodu opakovaně používá prvek známý z oblasti filmu i hudby: smyčku. V případě Kjartanssona však smyčka není předem definovaným technickým trikem, ale vzniká vlastně na živo. Tento živý prvek a neustále se opakující živelné obrazy mají groteskní charakter a na diváka kladou jiné požadavky než video ve smyčce. […] Ragnar Kjartansson je hudebník, herec a umělec. Ke své motivaci říká: „Umění je pro mě jako blues: používám jej k pročištění své duše. Možná jsem romantik hladově hledající největší umělecký zážitek.“ To ho odlišuje: ten, kdo miluje prvek show a neustále sklouzává do nových rolí, mění své identity a reality, vlastně vždy zůstane autentický. Kdekoli se Kjartansson v určitou dobu nachází, tam je také jeho pódium. (Christian Schön, The Great Unrest, A Prior Magazine #12, January 2006)

Sigalit Landau

* 1969, Izrael

Umění Sigalit Landau je formou estetické empatie s esencí lidských struktur a jejich dynamismu. Je to druh umění zaměřený na ztělesňování, či ještě lépe vtělesňování – v přímém slova smyslu používáním vlastního těla a v přeneseném slova smyslu tematizováním těla jakožto něčeho, co není dostupné/přístupné. „Zkoumám posuny v soše a instalaci, v tom, jak používám materiály, ready-made, místa a příběhy, jak s nimi nakládám a jak se k nim stavím v performanci. Snažím se osobně pochopit sociální a psychologické pod + meta struktury, fyzicky (prostřednictvím architektury a mého těla) a politicky (prostřednictvím skutečných narativů).“ Sigalit Landau V díle DeadSee (2005) je 500 vodních melounů protnuto 250 metrů dlouhým lanem; celek vytváří šestimetrovou spirálu v saturované slané vodě Mrtvého moře. Spirála se otáčí jako vír rotující proti svému přirozenému směru. Vznáším se uzavřená ve vrstvách spirály mezi středem a okrajem sladkého plavidla. Natahuji ruku ve směru proti otáčení spirály na místo, kde je ovoce raněné, rudé a vystavené palčivému doteku slané vody stejně jako já. Slaný roztok Mrtvého moře umožňuje, aby se vše vznášelo na jeho iluzorním povrchu. Ze spirály se postupně stává tenká zelená linka, která opouští obzor diváka. Film byl natočen uprostřed srpna 2004 v oblasti Sdomu, jižně od Masady.


Domenico Mangano

* 1976, Itálie

Domenico Mangano používá živé záznamy prožitých zkušeností jako prvky procedurální metody umělecké rešerše. Následně je překládá do videa a fotografií, které většinou prezentuje v sekvenčních sériích. Jeho výzkum bez rozdílu kombinuje otázky společenské i soukromé, vzdálené kontexty i blízká místa, neznámé lidi i osoby, ke kterým má blízký vztah, čímž prozrazuje svůj rozčarovaný pohled na realitu vytvářenou všední výjimečností. Hlavními postavami jeho prací jsou outsideři a antihrdinové, kteří se vyznačují vlastními objemnými břemeny pravdy, ale zároveň i absolutní poezie. Ať už pobývá v jižní Itálii, aby analyzoval zvyklosti lidí, jež dobře zná, anebo při toulkách zvědavě pozoruje potulnou existenci barbarů a ne-Evropanů, kteří žijí na okraji společnosti, Manganova upřímnost a pobavená ironie ho přivádí k znovuposkládání každodenního života do surreálných krajin plných lyričnosti, odkrývajících identitu místa a náležitost k příběhu. Jeho nedávný zálet do oblasti malby je zároveň nepříčetně legrační i zahloubaný. Díla jsou natolik komická, že nutí k hlasitému smíchu, současně jsou však kousavě jedovatá. Mangano sice kouše do ruky, která ho krmí, ale činí tak s úsměvem.
domenicomangano@gmail.com

Alex McQuilkin

* 1980, USA

Alex McQuilkin dovedně a citlivě smíchala archivní a nové záběry a vytvořila tak dvoukanálovou projekci s hudebním podkresem zvláště éterické a okouzlující pasáže oratoria Richarda Einhorna Hlasy světla. Její dílo má přesně vybroušený rytmus kontrapunktních vět, předělů a střihů. Umělkyně po celou dobu sedí před kamerou a ustřihává si vlasy, [...] až se nakonec oholí tak, že vypadá jako herečka Maria Falconetti v pasáži již zmíněného filmu, kde je přivázaná ke kůlu. Když se McQuilkin přestane holit, zeď za ní se jemně zesvětlí [...], převlékne se z šedého trička s nápisem „OK“ do bílého vršku z látky podobné pytlovině, do níž je oděna Johanka v posledních okamžicích svého života. Přitom dochází k neustálému střídání záběrů v čase, délka vlasů obou žen se neustále mění. Film končí tím, že se McQuilkin v levém kanálu právě chystá ostříhat si tmavé blond vlasy sahající pod ramena, zatímco vpravo směrem k divákovi zblízka trčí její oholená hlava. To vše zavání odkazem francouzských filmů – a ten zde jistě je přítomen. Ale pohled na McQuilkin při dokončování jejího krátkého ježka ve stejné chvíli, kdy slaměné koště odmetá vlasy Johanky z filmové verze z roku 1928, vás zaskočí svou citovou bezprostředností a nevýslovným smutkem. Přes veškerá opojná konceptuální východiska může takto silný efekt vycházet pouze ze žaludku.
(Thomas Micchelli, Alex McQuilkin: Joan of Arc, The Brooklyn Rail, December 14, 2007)

Adrian Paci

* 1969, Albánie, žije v Itálii

Název tohoto díla odkazuje na tábory v Itálii, kde jsou drženi nelegální přistěhovalci. Paciho video odkrývá útrapy těch,  teré z jejich domovů vyhnala válka, chudoba či nerovno právnost, jejich marné pokusy dostat se do vytoužené destinace   nakonec i svazující skutečnost života zachyceného mezi deportací a konfliktem. Paci tak komentuje krutost i absurditu společenskopolitického statusu, aby odhalil, jakým způsobem je určována identita v rámci neustále se rozvíjející globální reality. Video je situováno na přistávací dráhu letiště, kde je nejprve vidět přibližující se velký počet mužů a žen, kteří se pak shromažďují na posuvném schodišti, jež vytváří  ojem,  že je přistaveno k letadlu. Když ale kamera najíždí na schody a skupinu vzhůru vystupujících lidí a  následně zase  pomalu vyjíždí a přejíždí do strany, ukazuje se, že žádné letadlo tu nečeká – je zde pouze schodiště vedoucí nikam.

Amparo Sard

* 1973, Španělsko

Amparo Sard provádí umělecká zkoumání v různých uměleckých oborech, od fotografie k videoartu, od kreseb vypichovaných špendlíkem až po instalace. V jejích dírkovaných dílech se objevují záhadné scény tonoucích žen a nestvůrné mouchy vytvářené otvor po otvoru ze špendlíkových dírek v hladkém bílém papíře. „Tonutí“, respektive „voda“, jsou opakujícími se tématy i v jejích videích: ve videu S vodou až po krk (With the Water to the Neck) vidí divák umělkyni až po hlavu v akváriu, které se pomalu naplňuje vodou.

Wooloo.org

* Dánsko, žije v Berlíně

Projekt REBRANDING ACTS zkoumá kulturní identitu ve věku globální migrace. Tato participační akce, jejíž základnu tvoří online umělecké společenství WOOLOO.ORG, apeluje na umělce z celého světa, aby se blíže zaobírali fenoménem neustálého produkování národní identity ve svých zemích a zkoumali, jak dochází k vylučování některých jedinců a skupin z tohoto veřejného narativu. Cílem projektu REBRANDING ACTS je dále podnítit umělce k provedení a zdokumentování vlastních „aktů rebrandingu“, které přímým způsobem zasáhnou do hegemonie zmíněného vylučovacího narativu a představí jeho radikální myšlenkové přehodnocení. Jinými slovy se jedná o vytvoření nového obrazu - „rebranding“ - dané národní identity. Specifický kontext a metoda „rebrandingového aktu“ mohou mít libovolnou formu, podmínkou účasti je videozáznam intervence a jeho přihlášení do projektu přes webové stránky WOOLOO.ORG. Ze všech takto přihlášených „rebrandingových“ videí budou vybrána ta nejinteligentnější, nejpůsobivější a nejhumornější. Tento výběr bude prezentován na festivalu TINA B. Projekt prostřednictvím těchto individuálních – transnacionálních - reakcí na celosvětově rozšířená vzplanutí národnostních sentimentů usiluje o předložení alternativních způsobů nahlížení na to, kdo jsme a jakým způsobem spolu v dnešní době dokážeme žít.

Hank Willis Thomas a Kambui Olujimi

* 1976, * 1976, USA

Práce ZIMA V AMERICE (WINTER IN AMERICA) vznikla jako spolupráce Hanka Willise Thomase a Kambui Olujimiho a vychází z událostí spojených s vraždou Songhy Thomase Willise, která byla spáchána 2. února 2000 před klubem Club Evolutions ve Philadelphii v americkém státě Pennsylvania. Příběh čerpá z rozhovoru s Toddem Rosem, hlavním očitým svědkem zločinu, a z poznámek zapsaných Leslie Willisovou, matkou oběti, během následného soudního líčení. Umělci využili techniku stop-motion animace, kterou rozpohybovali akční hračky ze série G.I. Joe, s nimiž kdysi jako děti vytvářeli podobné příběhy. Na obalu těchto hraček je napsáno „vhodné pro děti ve věku 5+“. Umělci se v tomto projektu vedle mnoha dalších prvků snaží poukázat na rozrůstání kultury násilných myšlenek u chlapců, kteří jsou podněcováni k naplňování násilných scénářů ještě dříve, než vůbec dokáží číst.

SAMOSTATNÉ PROJEKTY kurátorka Micaela Giovannotti:

Stefano Cagol

* 1969, Itálie

Masová komunikace a Babylonie.
Roztříštěná komunikace a svoboda vyjadřování.
Utajování a odhalování.
Zavřeno a otevřeno.
Černá a bílá.
Morseova abeceda a světlo.

Daniel Hanzlik

* 1970, ČR

Mnoho dnešních komunikací je vedeno písemnou formou, abychom se vyhnuli mluvenému slovu. Používají se přitom četné zkratky. Tento v současné době rozšířený jev naší komunikační společnosti je zřetelným projevem značného tempa dnešního života. Instalace ICUAW, která sestává z fluorescenčních zářivek a rolet, reflektuje právě tuto otázku. Písmena „ICUAW“ jsou zkratkou věty „I See You Anywhere“ (Vidím tě kdekoli), což má poukázat na nedostatek ohraničení v dnešním životě, či na to, jak jsou hranice neustále překračovány.
Wolfgang Donsbach

Martin Kocourek

* 1976, ČR

V poetické světelné instalaci autor uzamkl měsíc za zavřeným oknem. Pohybujeme se na úzké hranici mezi představou a skutečností. Instalace násobí magičnost místa Italského kulturního institutu na Malé Straně, místě, kde se propojují dávné mýty se současností.

Wooloo Productions

*Dánsko, žije v Berlíně

V září 2006 – přesně jeden rok po publikaci dnes neslavně proslulých karikatur Mohameda dánskými novinami Jyllands Posten – zahájily Wooloo Productions mezinárodní kampaň za účelem vytvoření nového obrazu – re-brandingu – Dánska. Deklarovaným cílem projektu DEFENDING DENMARK (OBRANA DÁNSKA), mezi jehož akce patřila například podpora šíření karikatur Dánska v Maroku či 18měsíční intervence v ultrapravicové Danish People’s Party (Dánské lidové straně), je zkoumat neustávající krizi, která zasáhla tradiční státní útvary.

Kampaň DEFENDING DENMARK používá taktické mediální strategie k pronikání do středu veřejné diskuze a zkoumá otázky kulturní identity v době, kdy se národní příslušnost stává stále více diskutovaným tématem v politických debatách na celém světě. Výrazný nárůst nových forem xenofobie, poháněný sdělovacími prostředky a využívaný populistickými politickými stranami, je realitou nejen v současném Dánsku, ale také v České republice a mnoha dalších zemích. Aby se v této otázce dále angažovaly, přijedou Wooloo Productions do Prahy a budou zde během festivalu TINA B. realizovat řadu živých rebrandigových akcí.
Micaela Giovannotti










Aktuální
fotogalerie

Alternativní prostor TINA B.

Aktuální video

Stefano Cagol - Ne-tajné signály