Videocracy
Micaela Giovannotti
VIDEOKRACIE
• Jakým způsobem může dokumentovat a reflektovat, či dokumentuje a reflektuje události v blízké či vzdálené minulosti?
• Jak může pohnout, či již pohybuje naším vědomím prostřednictvím své vlastní moci?
• Jak může vytvářet, či již vytváří jiný svět, který není o nic méně reálný ani fiktivní než ten, v němž žijeme?
V nedávném rozhovoru s jedním z umělců pozvaných k účasti na této výstavě jsme se zamýšleli nad podstatou a prezentací videoartu.Pro výstavu byl jsme nakonec vybrali název VIDEOKRACIE (VIDEOCRACY), protože shrnuje a ztělesňuje veškeré naše otázky i závěry. Dokonale reprezentuje demokratický přístup videa stejně jako jeho vnitřní sílu zaujmout i indoktrinovat diváka a manipulovat s jeho vnímáním.Jak napsal známý britský videoumělec David Hall v 70. letech minulého století: „...po celou dobu sedmdesátých let nepřitahovalo umění pracující s videem (či televizí) takovou pozornost, jakou si pravděpodobně zasluhovalo, což se v Británii dalo očekávat. Ale na rozdíl od náznaků v některých pramenech zpracovávajících tuto dobu neměla většina z toho mála umělců, kteří se tímto médiem zabývali, zjevnou touhu proniknout na scénu komerčních galerií. Důležitější je, že hledali širší publikum – místo v širším kulturním kontextu...“ 1
Videoprojekty mohou být bezprostředně ohodnoceny a vstřebány širokým publikem, které nemusí mít specifické odborné znalosti či vytříbený smysl pro kulturu. Proto bylo zajímavou výzvou sestavit výstavu tohoto typu pro různorodé a všestranné návštěvníky festivalu, jehož titul zní „Formy angažovanosti“.
Aniž by si toho byli vědomi, stávají se diváci stále více „vyškolenými“, což je dopadem všeobecného rozšíření technologií, které prostupují i ty nejpozemštější každodenní zkušenosti prostřednictvím počítačů, televize, billboardů, mobilních telefonů atd. Tato vizuální rozmluva vyvolává vjemy: vjemy, jež vznikají nejen kvůli zahlcování vizuálním obsahem, ale i tím, co z něj bylo vynecháno. Diváci jsou důmyslně – a často podprahově – sváděni; vše vstřebávají a do všeho jsou zapojováni.Diváci se však mohou v důsledku nepřetržitého vystavení masovým médiím a videoprodukci stát závislými, a tudíž i stále více navyklými na vizuální obsahy, čímž jaksi ztrácejí schopnost rozlišovat a usuzovat; v krajním případě jsou pak znecitlivělí a nezpůsobilí vnímat. Krok od divácké demokracie k videodiktatuře je velmi malý.
Micaela Giovannotti
Tamy Ben-Tor
* 1975, Izrael, žije v NYC
Moje postavy jsou ztělesněním neexistujících entit. Někdy odrážejí démony v mé mysli, někdy je pozoruji, jak se předem mnou vyjevují. Mám potřebu unikat do jiného vesmíru, ve kterém nejsem sama sebou a kde k dodávání informací neslouží jazyk. Národnosti a rasy jsou ztělesněny v jazyce a řeč odhaluje identity lidí. Postavy, které vykresluji, nejsou skutečné. Jsou ovšem specifické. Nemluvím o politice; používám je k vyvolávání pocitu, podobně jako mluvím různými jazyky, abych došla k nesmyslnému výsledku.
Tamy Ben-Tor, 2008
Regina Jose Galindo
* 1974, GuatemalaZPOVĚĎ
Dobrovolník na mě provádí waterboarding, mučicí metodu, která spočívá v opakovaném noření mé hlavy do sudu s vodou.
Regina Jose Galindo
Ragnar Kjartansson
* 1976, Island
Sigalit Landau
* 1969, Izrael
Domenico Mangano
* 1976, Itálie
Domenico Mangano používá živé záznamy prožitých zkušeností jako prvky procedurální metody umělecké rešerše. Následně je překládá do videa a fotografií, které většinou prezentuje v sekvenčních sériích. Jeho výzkum bez rozdílu kombinuje otázky společenské i soukromé, vzdálené kontexty i blízká místa, neznámé lidi i osoby, ke kterým má blízký vztah, čímž prozrazuje svůj rozčarovaný pohled na realitu vytvářenou všední výjimečností. Hlavními postavami jeho prací jsou outsideři a antihrdinové, kteří se vyznačují vlastními objemnými břemeny pravdy, ale zároveň i absolutní poezie. Ať už pobývá v jižní Itálii, aby analyzoval zvyklosti lidí, jež dobře zná, anebo při toulkách zvědavě pozoruje potulnou existenci barbarů a ne-Evropanů, kteří žijí na okraji společnosti, Manganova upřímnost a pobavená ironie ho přivádí k znovuposkládání každodenního života do surreálných krajin plných lyričnosti, odkrývajících identitu místa a náležitost k příběhu. Jeho nedávný zálet do oblasti malby je zároveň nepříčetně legrační i zahloubaný. Díla jsou natolik komická, že nutí k hlasitému smíchu, současně jsou však kousavě jedovatá. Mangano sice kouše do ruky, která ho krmí, ale činí tak s úsměvem.
domenicomangano@gmail.com
Alex McQuilkin
* 1980, USA
Alex McQuilkin dovedně a citlivě smíchala archivní a nové záběry a vytvořila tak dvoukanálovou projekci s hudebním podkresem zvláště éterické a okouzlující pasáže oratoria Richarda Einhorna Hlasy světla. Její dílo má přesně vybroušený rytmus kontrapunktních vět, předělů a střihů. Umělkyně po celou dobu sedí před kamerou a ustřihává si vlasy, [...] až se nakonec oholí tak, že vypadá jako herečka Maria Falconetti v pasáži již zmíněného filmu, kde je přivázaná ke kůlu. Když se McQuilkin přestane holit, zeď za ní se jemně zesvětlí [...], převlékne se z šedého trička s nápisem „OK“ do bílého vršku z látky podobné pytlovině, do níž je oděna Johanka v posledních okamžicích svého života. Přitom dochází k neustálému střídání záběrů v čase, délka vlasů obou žen se neustále mění. Film končí tím, že se McQuilkin v levém kanálu právě chystá ostříhat si tmavé blond vlasy sahající pod ramena, zatímco vpravo směrem k divákovi zblízka trčí její oholená hlava. To vše zavání odkazem francouzských filmů – a ten zde jistě je přítomen. Ale pohled na McQuilkin při dokončování jejího krátkého ježka ve stejné chvíli, kdy slaměné koště odmetá vlasy Johanky z filmové verze z roku 1928, vás zaskočí svou citovou bezprostředností a nevýslovným smutkem. Přes veškerá opojná konceptuální východiska může takto silný efekt vycházet pouze ze žaludku.
(Thomas Micchelli, Alex McQuilkin: Joan of Arc, The Brooklyn Rail, December 14, 2007)
Adrian Paci
* 1969, Albánie, žije v Itálii
Název tohoto díla odkazuje na tábory v Itálii, kde jsou drženi nelegální přistěhovalci. Paciho video odkrývá útrapy těch, teré z jejich domovů vyhnala válka, chudoba či nerovno právnost, jejich marné pokusy dostat se do vytoužené destinace nakonec i svazující skutečnost života zachyceného mezi deportací a konfliktem. Paci tak komentuje krutost i absurditu společenskopolitického statusu, aby odhalil, jakým způsobem je určována identita v rámci neustále se rozvíjející globální reality. Video je situováno na přistávací dráhu letiště, kde je nejprve vidět přibližující se velký počet mužů a žen, kteří se pak shromažďují na posuvném schodišti, jež vytváří ojem, že je přistaveno k letadlu. Když ale kamera najíždí na schody a skupinu vzhůru vystupujících lidí a následně zase pomalu vyjíždí a přejíždí do strany, ukazuje se, že žádné letadlo tu nečeká – je zde pouze schodiště vedoucí nikam.
Amparo Sard
* 1973, Španělsko
Amparo Sard provádí umělecká zkoumání v různých uměleckých oborech, od fotografie k videoartu, od kreseb vypichovaných špendlíkem až po instalace. V jejích dírkovaných dílech se objevují záhadné scény tonoucích žen a nestvůrné mouchy vytvářené otvor po otvoru ze špendlíkových dírek v hladkém bílém papíře. „Tonutí“, respektive „voda“, jsou opakujícími se tématy i v jejích videích: ve videu S vodou až po krk (With the Water to the Neck) vidí divák umělkyni až po hlavu v akváriu, které se pomalu naplňuje vodou.
Wooloo.org
* Dánsko, žije v Berlíně
Projekt REBRANDING ACTS zkoumá kulturní identitu ve věku globální migrace. Tato participační akce, jejíž základnu tvoří online umělecké společenství WOOLOO.ORG, apeluje na umělce z celého světa, aby se blíže zaobírali fenoménem neustálého produkování národní identity ve svých zemích a zkoumali, jak dochází k vylučování některých jedinců a skupin z tohoto veřejného narativu. Cílem projektu REBRANDING ACTS je dále podnítit umělce k provedení a zdokumentování vlastních „aktů rebrandingu“, které přímým způsobem zasáhnou do hegemonie zmíněného vylučovacího narativu a představí jeho radikální myšlenkové přehodnocení. Jinými slovy se jedná o vytvoření nového obrazu - „rebranding“ - dané národní identity. Specifický kontext a metoda „rebrandingového aktu“ mohou mít libovolnou formu, podmínkou účasti je videozáznam intervence a jeho přihlášení do projektu přes webové stránky WOOLOO.ORG. Ze všech takto přihlášených „rebrandingových“ videí budou vybrána ta nejinteligentnější, nejpůsobivější a nejhumornější. Tento výběr bude prezentován na festivalu TINA B. Projekt prostřednictvím těchto individuálních – transnacionálních - reakcí na celosvětově rozšířená vzplanutí národnostních sentimentů usiluje o předložení alternativních způsobů nahlížení na to, kdo jsme a jakým způsobem spolu v dnešní době dokážeme žít.
Hank Willis Thomas a Kambui Olujimi
* 1976, * 1976, USA
Práce ZIMA V AMERICE (WINTER IN AMERICA) vznikla jako spolupráce Hanka Willise Thomase a Kambui Olujimiho a vychází z událostí spojených s vraždou Songhy Thomase Willise, která byla spáchána 2. února 2000 před klubem Club Evolutions ve Philadelphii v americkém státě Pennsylvania. Příběh čerpá z rozhovoru s Toddem Rosem, hlavním očitým svědkem zločinu, a z poznámek zapsaných Leslie Willisovou, matkou oběti, během následného soudního líčení. Umělci využili techniku stop-motion animace, kterou rozpohybovali akční hračky ze série G.I. Joe, s nimiž kdysi jako děti vytvářeli podobné příběhy. Na obalu těchto hraček je napsáno „vhodné pro děti ve věku 5+“. Umělci se v tomto projektu vedle mnoha dalších prvků snaží poukázat na rozrůstání kultury násilných myšlenek u chlapců, kteří jsou podněcováni k naplňování násilných scénářů ještě dříve, než vůbec dokáží číst.
SAMOSTATNÉ PROJEKTY kurátorka Micaela Giovannotti:
Stefano Cagol
* 1969, Itálie
Masová komunikace a Babylonie.
Roztříštěná komunikace a svoboda vyjadřování.
Utajování a odhalování.
Zavřeno a otevřeno.
Černá a bílá.
Morseova abeceda a světlo.
Daniel Hanzlik
* 1970, ČR
Mnoho dnešních komunikací je vedeno písemnou formou, abychom se vyhnuli mluvenému slovu. Používají se přitom četné zkratky. Tento v současné době rozšířený jev naší komunikační společnosti je zřetelným projevem značného tempa dnešního života. Instalace ICUAW, která sestává z fluorescenčních zářivek a rolet, reflektuje právě tuto otázku. Písmena „ICUAW“ jsou zkratkou věty „I See You Anywhere“ (Vidím tě kdekoli), což má poukázat na nedostatek ohraničení v dnešním životě, či na to, jak jsou hranice neustále překračovány.
Wolfgang Donsbach
Martin Kocourek
* 1976, ČR
V poetické světelné instalaci autor uzamkl měsíc za zavřeným oknem. Pohybujeme se na úzké hranici mezi představou a skutečností. Instalace násobí magičnost místa Italského kulturního institutu na Malé Straně, místě, kde se propojují dávné mýty se současností.
Wooloo Productions
*Dánsko, žije v Berlíně
V září 2006 – přesně jeden rok po publikaci dnes neslavně proslulých karikatur Mohameda dánskými novinami Jyllands Posten – zahájily Wooloo Productions mezinárodní kampaň za účelem vytvoření nového obrazu – re-brandingu – Dánska. Deklarovaným cílem projektu DEFENDING DENMARK (OBRANA DÁNSKA), mezi jehož akce patřila například podpora šíření karikatur Dánska v Maroku či 18měsíční intervence v ultrapravicové Danish People’s Party (Dánské lidové straně), je zkoumat neustávající krizi, která zasáhla tradiční státní útvary.
Kampaň DEFENDING DENMARK používá taktické mediální strategie k pronikání do středu veřejné diskuze a zkoumá otázky kulturní identity v době, kdy se národní příslušnost stává stále více diskutovaným tématem v politických debatách na celém světě. Výrazný nárůst nových forem xenofobie, poháněný sdělovacími prostředky a využívaný populistickými politickými stranami, je realitou nejen v současném Dánsku, ale také v České republice a mnoha dalších zemích. Aby se v této otázce dále angažovaly, přijedou Wooloo Productions do Prahy a budou zde během festivalu TINA B. realizovat řadu živých rebrandigových akcí.
Micaela Giovannotti












